To jsme jeli se sestrou na zkoušku svatebních šatů. Moc jsem se těšila, taky jsem už po hodně dlouhé době jela někam sama, bez dvou dětí za krkem! A sestra mě poprosila, abych řídila její auto, protože ona si do velkého města netroufne. Já už jsem tam byla jako doma, takže co.. prostě pojedu a hotovo. Ani jedna jsme opravdu netušila, co nás čeká za dobrodružství!
Cesta do Brna proběhla hladce. Sice jsem prudčeji brzdila, protože sestra má nově spravené brzdy, na což u našeho auta nejsem zvyklá, ale vlastně dobrý. No.. .faktem je, že nejsem úplně dobrý řidič... ale co.. Jsem ženská, kdyžtak to svádím na to :-D Ale jezdím opatrně, zatím (ťuk ťuk) jsem ještě nide nic nezpůsobila.
No jo, jenže zkuste si zaparkovat v Brně na Úvoze! Tomu se totiž říká výzva. Říkala jsem si, že to bude pohoda, protože byl víkend, tak to tam tolik aut není. JENŽE! To jsem ještě nevěděla, že okolní ulice už jsou obsazené modrými značkami rezidentního parkování! Ojoj!
A tak jsme kroužily, až koukám, že na tom parkovišti před nemocnicí je úplně z kraje volno! Sestra má přeci jen menší autíčko, než já. To bude pohoda.
Nojooo, ale tady se vyskytl problém. Před řadou aut totiž zaparkovalo ještě jedno auto, které svojí pozicí sice bránilo výjezdu autům, před které se postavilo, ale taky značně omezovalo vjezd do toho posleního volného parkovacího místa. Ale to my dáme! Za každou cenu! A za každou cenu jsem tedy couvla, popojela. couvla - popojela - couvla - popojela - atd. Doslova po centimetrech. A tak se stalo, že jsem zůstala čumákem 2cm od toho nevhodně zaparkovaného vozu a zadním levým kolem jsem se opírala o "pangejt" Co teď??
Kousek od toho je zastávka. Lidi chodili, koukali, koooooukali... kouleli očima... Někteří se i ptali: "Jak jste se tam dostala??" To už jsem sestru poslala do salónu, aby nezmeškala zkoušku.
A já jsem lidem vesele odpovíala:"To je moje práce! To víte, po centimetrech :-D"
Tuto situaci pozorovali zedníci z nedalekého rozestavěného domu. Měli to z lešení jako na dlani. Nakonec to jeden nevydržel a přišel se podívat z blízka.
Byl to takový prostý člověk. Spíše zvědavý, než ochotný.
Ale pomohl mi MOC!
Chovala jsem se k němu s úctou, s prosbou a s úsměvem. Chvíli jsem ho nechala, jestli by tu situaci dokázal sám vyřešit. To proto, že muži nutně potřebují, aby řešili krajní situace sami. Nepotřebují poradit od ženské. Tak jsem ho nechala. Pak jsem mu opatrně navrhla, jestli by s ostatními chlapi prostě to auto vzadu zvedli a ten zadek posunuli o 30cm doprava. Pak už bych tam zacouvala.
Pán koukal... hmmmm. hmmmm... Pískl na chlapy. Ti přišli za minutku, koooooukali... ostatně jako pořád všichni, kdo chodili okolo a pak tři chlapi prostě zvedli zadek auta a o kus ho posunuli!!
Já jsem z toho měla zážitek ještě na dvě hodiny! Dobrých 20minut mi trvalo, než jsem se vůbec mohla soustředit na svatební šaty, kvůli kterým jsme přijely.
Ale i to dopadlo úžasně a už se na tu svatbu moc těším!
A ti tři zedníci? Na ty nikdy nezapomenu! Jak mi chtěli pomoct... Jak neváhali vynaložit takovou sílu, aby zvedli auto! Pro tento ten jsou to moji zachránci!!
vanovamarie.cz
maruskastore.cz
2024 ©