Sedíme v Pardubicích na nádraží a čekáme na vlak RJ, ve kterém máme rezervované místo k sezení a který nám jede přesně za dvě hodiny. Je 23. prosince.
Jsme máma a táta, jeden čerstvý třicátník, druhá z počtu skoro třiátnice. Máme dvě děti. Jedno spinká (2roky) a druhé (4roky) se před půl hodinou vzbudilo. Nesla jsem ji asi půl kilometru spící v rukách, studené ručičky jsem ji vložila dovnitř svého kabátu, ten jsem musela tedy nechat rozepnutý a teplo mi zrovna nebylo.
Pak jsme půl hodiny čekali na autobus, který nás zavezl zpátky na nádraží. Bolí mě zuby. Malá byla TAK! neukázněná (poté, co se vzbudila), že jsem ji zavedla za obcházejícími policisty, aby jí vysvětlili, že jsou moc hodní a mají rádi děti a hodné lidi, a proto je musí chránit. A musí tedy chránit i maminky před zlobivými dětmi. Policisti byli úžasní a hned pochopili, jak mi pomoct. Svůj nečekaný úkol zvládli skvěle.
Myslela jsem, že nikdy nebudu strašit děti. Že budu hodná máma. A že moje - naše :-) - děti budou mít jasně stanovené hranice. Odsud můžeš, až posud. Ale tady už ne. Od malička se jim ty hranice snažím dávat a udržovat je na stále stejném místě. Aby děti měly oporu, aby se měly o co opřít samy u sebe, až budou velké a dospělé, ty hranice si můžou samořejmě posunout - podle své vlastní filosofie, víry a podle pohledu na svět. Vše závisí na úhlu pohledu.
Nevím, možná mají naše děti ty hranice příliš daleko? Možná jim nerozumí? A nebo jsou malí a každý úspěch, který je vidět na konci, předchází mnoho snažení a úskalí?
Považuji se za osobu, která srší energií, smíchem, optimismem,. Šíleně se těším na Ježíška. Milui Jeho příběh, miluji Vánoce. Miluji svátky Lásky.
Ale dneska na to najednou nemám. Jsme tu celá rodina - tedy ta naše malá dvoudětná :-), ale mně je smutno. Smutno, že nezvládám výchovu vlastních dětí. Že je straším policisty, ježibabou. Možná, že to dělám úplně špatně.
Pořád jsme na nádraží. Už je mi líp. Prostě věřím tomu, že dělám, jak nejlíp umím. Obě naše děti opravdu miluju a nesnažím se je předělávat podle svých představ. Prostě je miluju takové, jaké jsou a snažím se jim ukázat zákonitosti světa. Vždy´t i já, my všichni, jsme řízení tím, co se tu smí a nesmí, co se ve společnosti dělá a co se nedělá. Máme nějaké zákony a normy. Je to jasné a je potřeba z dětí vychovat svobodné, ale zároveň slušné lidi. Takové, kteří budou umět respektovat, slušně se chovat, ale při tom používat vlastní rozum a nenechat se opíjet rohlíkem. Chci, aby děti byly zvídavé a zvědavé. Aby se chtěly učit nové věci, vzdělávat se a zlepšovat svět kolem sebe.
Víte, co mi teď tak pomohlo, že už se netopím ve šťávě vlastní deprese? Projde kolem mě cca 100 lidí. Manžel se šel zatím projít, s dětmi se nedá aktuálně nikam hnout. A tak to možná trošku vypadá, že jsem na ty děti tak všeobecně sama. Nikdo se na mě neusmál, já jsem se sama usmála alespoň na lidí. A nic. A před chvilkou prošla paní, na kterou jsem už já neměla sílu se usmát. A ona se usmála na mě. Trošku mě mrzí, že jsem hned v tu vteřinu neměla sílu jí úsměv vrátit. Trošku jsem se i chtěla sama zašít v tom svým samobolu a pokračovat tam, kde jsem skončila. Ale Ona mě odzbrojila, víte. Uvědomila jsem si, jak moc mám v životě darů a jak moc je mi dobře.
Ta jedna vteřina něčího života, ten prostý úsměv na tváři, který ani nemusel být cíleně pro mě, mě znovu nabil a dal mi sílu být zase tou, která jsem.
Odhazuji smutek a vyzývám život k boji...
A zbytek dne byl zase prima!!!
vanovamarie.cz
maruskastore.cz
2024 ©