Toto jsem já a toto jsem taky já - ukazuji dětem svoje fotky, rozmezí asi patnácti let. Jo, pravda, už mi táhne na třicet. - Né, toto není máma. toto je tlustá holka. (vyjádřila se čtyřletá Eli) - No dovol? To je taky máma! A není tlustá, je jen trošku... oplácaná... - No to jsi teda ale dost!- to zase povídal táta. Tak už mlčím, ale vlastně mi to nevadí.
Pravda je, že když mi bylo kolem 17 let, byla jsem ... velká ... připadala jsem si jako slonice. Fakt. Bylo mi se sebou strašně smutno, svoje jediný peníze jsem strkala do toho, abych si kupovala stahovací punčochy až ke krku, aby náhodou nikde nic nevykouklo. A pořád jsem se snažila zhubnout. Neustále jsem držela nějakou dietu. Ani vám nebudu vypisovat, co všechno jsem vyzkoušela.
Dneska, když si na to vzpomenu, je mi sebe samé v té minulosti líto. A ještě víc je mi líto času, který jsem mohla věnovat úplně něčemu jinému, než je jen vlastní nespokojenost se svým vzhledem. A taky je mi líto těch peněz, které letěly do těch punčoch. Je to tak. Ten čas mi už nikdy nikdo znovu nedá. Tolik let svého života jsem se intezivně věnovala tomu, jak se sama sobě nelíbím, a tím pádem se nemůžu líbit ani ostatním... a taky jsem měla pocit, že se nikomu nelíbím. Byla jsem zoufale sama, svůj um jsem věnovala tomu, že jsem chodila hrát na violu do dětského souboru, kde jsem navíc ještě se svojí výškou 181cm vyčnívala jako velký smrk v malé školce.. Ale tam mě měli rádi takovou, jaká jsem byla, tam jsem byla štastná a tam, jedině tam jsem neřešila svoji velikost...
Dnes je o patnáct až devět let víc. Mám dvě děti, dva a čtyři roky. Pořád měřím 181 cm, ale místo velikosti 42 nosím velikost 36 - 38. Asi pět let, od svých šestnácti do jednadvaceti let jsem řešila svoji váhu a velikost. Ne, že bych neřešila vůbec nic jiného :-) Samozřejmě jsem mezi tím vystudovala, odmaturovala, začala studovat VŠ, načež jsem toho nechala a odjela do Anglie jako au-pair. Pak jsem se zase vrátila, abych si tu vejšku dodělala. Teď jsem pořád hubená už devět let.
Co se mezi tím stalo? Přišla jsem snad na nějakou zázračnou metodu k hubnutí? Jo, přišla. Říká se jí sebepřijetí.
Vysvětlím na naprosto jednoduchém příkladu, který známe asi všichni. Mladý pár, je jim třeba dvacet pět. Naprosto zdraví a ideální začít budovat rodinu. Z biologického hlediska jsou oba úplně zdraví, mladí a nic jim nebrání. Ale nějak to nejde. Chodí po vyšetřeních, chodí po klinikách, všude se páni doktoři diví, proč děti stále nepřichází, pár je nešťastný z věčného obcházení doktorů, ale nikdo jim nedokáže pomoct. Pravda je, že u velkého procenta takových lidí je to v hlavě. Oni ty děti moc chcou. Chcou je tak moc, že někde v zadu v hlavě vysílá mozek jakési křečovité signály tělu "tak už to konečně nějak zařid" a tělo reaguje zase křečovitě. A nejde to.
My jsme měli malou holčičku a moc jsme si přáli ještě jedno miminko. Holčička byla téměř okamžitě, a tak jsme se divili, že druhé miminko nejde hned. Jo, přišlo "až" po třech měsících, ale hlavně přišlo v době, kdy jsem přestala tolik chtít. Přestala jsem tzv. "tlačit na pilu". Úplně jsem se sama přenastavila, domluvila jsem si na léto závody na kole, dívala jsem se po sedačce, aby mohla malá jezdit s náma, plánovala jsem to a tamto, jak si to všechno užijeme. A najednou koukám jako puk... to byl fofr... ještě jsi, miminko, mohlo chvilku počkat, teď mám strašně moc práce... ale kvůli Tobě to zase předělám :-) - a užiju si tě.
Jestli jste pochopili, takhle to funguje i s hubnutím. Když se budeme každý den koukat do zrcadla s odporem a trápit svoje tělo, tlačit na tu pilu a nadávat si, jak jsem neschopná zhubnout a ještě hledat zdravotní problém, tělo ze samé "křeče" zastaví svůj přirozený běh uvnitř, svoje tuky si ponechá jako výzbroj, štít před dalšími takovými útoky a nepustí. Je válka. Ono ten svůj tukový štít nutně potřebuje. Až s ním přestaneme válčit, POSTUPNĚ se zase uvolní a bude pracovat, jak má...
Hubnutí je v hlavě, je to proces SEBEPŘIJETÍ.
Ještě jeden příklad. Moje známá bývala štíhlá žena a moc krásná.. Její postavu jí mohl opravdu každý závidět. Když jí bylo asi čtyřicet let, rozvedla se a během asi pěti let, kdy žila "ve válce" se svým exmanželem, se sebou samou, zda to zvládne, atd., se z velikosti 36 zvětšila na velikost asi 50. Je to už skoro osm let, co zase žije v míru, ale svému tělu mír ještě nevyhlásila. Nemůže se v takové velikosti přijmout. Není zvyklá mít tak velkou velikost a nehodlá se s tím smířit.
Na loňské Vánoce jsem zjistila, že se tak moc snaží zhubnout, že si ani nechce koupit novou bundu - proč, když se jí určitě brzy podaří zhubnout, pak by jí byla velká.
A tal jsem nakoupila materiál a ušila jí krásný dámský kabát. Přeměřila jsem si ji, naměřila její skoro každý centimetr, prokonzultovala jsem s ní požadavky na délku a vymyslela střih, který by jí mohl sedět. A pak jsem se do toho pustila. Za pár dní jsem měla hotovo. Když si kamarádka přijela, nemohla věřit svým očím. Kabátek teď pořád nosí a pořád mi za něj děkuje. Je nadšená z toho, že se zase cítí jako žena, že je zase krásná a že nemusí mít strach, když se na ni někdo podívá. A když jsem byla u ní na návštěvě, asi za dva měsíce, všimla jsem si, že si nakoupila i další věci na sebe a zase jí to moc sluší. I když má pořád tu velikost kolem padesáti. A pak jsem si pomaličku začala všímat, že hubne. Její velké tělo pomalu odkládá svoji výzbroj, protože drahá paní si ani nevšimla, že už s ním nebojuje. Je sama se sebou spokojená tak, jak je, zase má ráda svoje tělo a ono už nebojuje, zase žije tak, jak má být. Kašle na plakáty s hubenými modelkami a pomaličku je mu líp a líp.
Myslím, že brzy zase budu šít nový kabát, o kus menší. :-)
vanovamarie.cz
maruskastore.cz
2024 ©